Do brlohu prosákla voda a namočila medvědovi kalhoty.
"Koukej rychle vyschnout, čvachtanice jedna!" zanadával medvěd. "Nebo ti ukážu!"
Voda se polekala a brání se tichým hlasem: "Za to nemůžu já, medvěde, ale sníh. Začal tát. Já jsem jen voda. A tak teču - z kopce dolů..."
"Aha. tak to sníh. Já mu ukážu!" rozčílil se medvěd.
Sníh se polekal a povrzává v závěji: "Za to nemůžu já, medvěde, ale sluníčko. Pálí si, peče a já to pak už nevydržím a roztaju."
"Aha...takže kalhoty mi namočilo sluníčko?" zlostně zařval medvěd. "Ale já mu ukážu!"
Zbytečně medvěd vykřikuje. Na slunce tlapou nedosáhne a do zubů nechytí. Sluníčko svítí dál. Sníh taje a voda se hrne do brlohu rovnou medvědovi na kalhoty. Nedá se nic dělat - medvěd musí z brlohu ven. Zamručí si, zabrumlá, ale už se souká ven. Musí si přece usušit kalhoty a přivítat jaro.
Z knihy "Lesní pohádky", autor Nikolaj Sladkov, ilustrace Jiří Fixl